Červená karta

aneb Jak jsme se Hurvajse zbavili

Hurvajs, Stereoužovka, Mexiko. To je jen malý výčet přezdívek, kterými je zákazník z nejvěrnějších častován.

Svoji domovskou hospůdku začal navštěvovat ve svých čtrnácti a tak tomu zůstalo dalších čtyřicet let. Za tu dobu si hosté vyslechli nepřeberné množství historek, které se vylíhly v jeho čím dál tím více propitém mozku. Zvláště pro nahodilé návštěvníky bylo nesnadné rozpoznat, co je pravda a co fikce. Dlužno říci, že ti z nich, kteří v období jeho zlatých časů do hospody zavítali, odcházeli často rozesmátí z představení, které se jim tady naskytlo. Hurvajs byl neúnavný, neopakovatelný, nezničitelný. Za svou produkci nečekal odměnu, naopak, když měl peníze, poroučel a poroučel. Ne však z nemírné dobroty svého srdce. Publikum si hýčkal, neboť bez svých každodenních exhibicí nemohl žít. Do hospody tedy chodil poctivě každý den jako do zaměstnání, které mimochodem po změně režimu záhy pověsil na hřebík s poznámkou, že za komunistů se už nadřel dost. Jeho pracovní kariéra uvízla někde na půl cesty stejně jako kdysi návštěva učiliště, kterou vyhodnotil jako naprosto zbytečnou.

A tak za teplých letních večerů mohli shlédnout návštěvníci zahradního posezení, jak na některém z četných stromů visí na větvi zaklíněn nohama hlavou dolů člověk, který v opakovaných časových intervalech volá, že je netopýr a ať si lidé chrání vlasy pokrývkou hlavy. Případně se ozývaly výkřiky typu: Vstup jen pro plešaté! Jindy zase, ponořen do vyhozené objemné krabice hrál si tento drobný padesátník u vchodu do hostince nevinně na dítě v inkubátoru. Než to hostinský zjistil, stačil bohužel odradit několik zrozpačitělých hostů. Všeobecně oblíbeným číslem se stala Gilotina. Než se nový příchozí vzpamatoval, klečel před ním Hurvajs a žadonil:“Pane velkokapitalisto, dejte mi práci.“ Hned si také odpověděl:“Ne, tak gilotina.“ Hbitě přiskočil k plechovému odpadkovému koši, vrazil do něj hlavu a s hlukem nechal spadnout poklop. Mexiko často a rád pláče a rozebírá svůj dosavadní život. Od svých dvaceti do pětapadesáti let má stále staré nemocné rodiče, kteří jsou na umření a co on sám chudák potom. Slzy jako hráchy se řinou po tváři starého mládence, po tváři, která ještě nedávno byla téměř chlapecká. Pak nastane fáze sebelítosti. To už není pláč, ale ukrutný jekot, kdy obviňuje ty, kteří mu ublížili. Jejich seznam nemá konce. Vyjmenoval snad všechny obyvatele hned tří přilehlých obcí, už řve jako tur a tu přichází chvíle, kdy jej hostinský vyprovodí někdy i násilím ven. Druhého dne je zaručeně zpátky a historie se s obměnami dle komediantovy nálady opakuje.

Dnes je na pořadu erotika. „Sonja, má první láska,“ lamentuje. Všichni nazpaměť známe příběh čtrnáctileté nezletilé, kterou jako šestnáctiletý pomiloval a následek byl kárné zařízení. Ta jediná bude v jeho vzpomínkách věrně milována až do smrti. Kvůli ní se neoženil, kvůli ní trpěl, kvůli ní později jen souložil, leč nemiloval. A opět proudy nefalšovaných slz. Také cizímu návštěvníkovi se blýskne slza v oku nad tím věrným milováním. Místní sedí apaticky. Nevnímají. To jen, když zvýší svůj bohem nadaný sytý hlas, oženou se jako po mouše. Přitvrdí, když zavzpomíná, jak si s kamarádem jako toulavou kočku chovali v kupce sena neznámou tulačku. Tam ji také ubytovali, nosili jídlo a poctivě se o ni dělili při milování. Méně romantiky skýtá představa, kdy kterési mladé ženě při aktu opětovně zakrýval obličej. Měla snad jedno oko o pět centimetrů níže než to druhé a to jej rušilo i potmě. Čert věř Hurvajsovi.

Vrcholem jeho mystifikací byl následující příběh. Asi dvakrát v roce přijížděl za přítelkyní na chatu starší pán, který se nikdy neopomněl zastavit také v místním kulturním zařízení. Hurvajs k němu přisedl a dotyčný byl rád, že má společnost. Slovo dalo slovo, pán byl odněkud z Čech. „Tam to znám, tam jsem byl na vojně,“ jásal Hurvajs. Všichni kolem jsme věděli, že jako platfusák má modrou knížku (pro později narozené-nikdy na vojně ze zdravotních důvodů nebyl). „Létal jsem s Migem,“ bájil dál novopečený letec. Když zjistil, že posluchače tou zprávou zaujal, pokračoval. Dozvěděli jsme se, nad kterým územím svůj stroj pilotoval, že navštívil i cizí spřátelené země a svou kariéru zakončil nešťastnou havárií v lesíku asi dvacet kilometrů od posluchačova domu (mezitím rafinovaně zjistil polohu a okolí jeho bydliště). Pán, kterému jsme říkali Jaroušek, byl u vytržení. „Ještě teď tam najdete ušmiknuté a ohořelé vršky stromů,“ halasil. „A mýtinu, na které jsem nouzově přistál. A od čeho mám bílou hlavu?“ ukazuje na svoji šedivou kštici. „ Zbělela během přistání.“ To už bylo na všechny moc, jen Jaroušek pokyvoval uznale hlavou a oddaně naslouchal.

Uplynulo dalšího půl roku a v hospodě sedí téměř na chlup stejné osazenstvo. Hurvajs s Jarouchem pospolu, kamarádi největší. Ten prvý do druhého zase láduje svoje neuvěřitelné historky. Hostinský nechce, ať je tady Jaroušek za blba a tak ho nenápadně informuje, že Hurvajs je baron Prášil. Jaké však překvapení. Jaroušek téměř uraženě odmrští vedoucího větou: „Hele, já tam byl, na tom místě jsou dodnes poničený a ohořelý stromy.“ Sklaplo nám všem a Hurvajs byl znovu slavný.

Obětí Prášilových mystifikací i vyložených lží nebyli jen hosté. To tak jednoho dne dorazil do hostince se starším, dobře vypadajícím, draze a elegantně oděným mužem. Nejméně půl roku se při každé ze svých četných návštěv nezapomněl zmínit o svém bratranci, který před lety emigroval do Kalifornie, který má přijet, přivézt spousty peněz a zaplatit všechny jeho dluhy. Když posléze začal neznámý muž prokládat svoji skoupou komolenou češtinu výrazy jako okej, veri vel, plíz apod. nikdo ani personál nepochyboval o tom, že kýžený bratranec je zde. Hoši přinesli magnetofonové nahrávky starých slovenských oplodňáků i poslouchali jsme hodiny a hodiny lkavé srdceryvné tóny písní typu Miluška moja. V kuchyni se připravovala specialita na přání, servírka povolala na pomoc i majitele hostinského zařízení. Host z Kalifornie poroučel kde komu a Hurvajs spiklenecky mrkal, že se snaha vyplatí. Účet narůstal přímo geometrickou řadou a protože Kaliforňan nemluvil už vůbec žádnou řečí a na výzvy o vyrovnání dlužné částky nereagoval, začala atmosféra houstnout. Hurvajs neochotně přiznal, že bratranec z Kalifornie je někdo úplně jiný. Jakýsi dávný známý, podnikatel, Valach jako poleno, pod vlivem už ve chvíli, kdy přišel, odtud ta lámaná řeč. Ó důvěřivosti lidská. Získat penízky z Kaliforňana byla zato dřina nadlidská a Hurvajs ulovil další skalp. Druhého dne se dostavil mirniks dirniks do hospody a ronil krokodýlí slzy nad svými skrovnými příjmy. Opětovně jako už mnohokrát zmínil své vzdělání. Nedokončené učiliště plus absolutorium tří fakult. Jednou Kroměříž, jednou Opava a do třetice další protialkoholní léčebna. Zase se našla dobrá duše, která se upřímně divila, že tak študovaný člověk nemůže najít zaměstnání.

Na Ostravsku se používá moc pěkný terminus technikus. Sbirat na skuru. Činiti nedobře až je toho dost. Hurvajs obdržel červenou kartu. Stalo se to tak. Z nedalekého Domova důchodců přišla na vínko dvojice. Hraběnka, jak jí tady říkali, byla skutečná dáma. Ve svých osmdesáti šesti letech vybraně a elegantně oblečená, s hůlečkou spíše jako doplňkem oblečení budila ještě dnes pozornost. Kdysi žila dlouho ve Vídni, znala jazyky, vyjadřovala se vybraně a přitom mile. Partyzán Franta (vědělo se o jeho válečné minulosti ) o osm let mladší, vysoký, stále tmavovlasý, s jiskrou v černém uhrančivém oku. Pár starých lidí jako z filmu. Radost pohledět. Přichází Hurvajs a vynucuje si pozornost. Mele nesmysly, řve, otravuje. Když zjistí absolutní nezájem, urazí se a za chvíli přichází s proslovem o tom, že to mají stejně za pár a nevybíravě jim líčí brzkou cestu na onen svět.Tak to je poslední kapka do poháru Hurvajsových nezbedností. Červenou kartu sice dostal od vedoucího, ale nevěřili byste. Rozhodnutí padlo společně, jednohlasně, nesmlouvavě a to byla toho dne plná hospoda.

 

Suspendisse nec nulla ac felis condimentum laoreet. Nullam diam. Cras lacinia ante in sapien. In orci eros, dictum a, aliquet ac, egestas non, nisl.